My, pionýři 7. A třídy 13. ZDŠ v Ústí N. L.-Bukově, se zavazujeme, že sebereme tolik železa, kolik vážila kosmická loď Východ i s astronautem. (Ohníček, 1961, č. 6)

Základní školy byly ještě v osmdesátých letech plné kolektivního dětského nadšení. Sbíralo se kdeco — papír i železo, na radiátorech se sušily pomerančové slupky a v hodinách výtvarné výchovy jsme kreslili kromě pohledů z okna i nezbytnou Auroru. A pro mnohé měla poměrně výsadní postavení vědeckofantastická literatura, která zakrývala nedostatek dobrodružství v socialistické mizérii. Mars se tak mohl stát zástupným symbolem pro dovolenou u moře, výlety na Venuši suplovaly únik z panelákového sídliště a kosmická technika, vyobrazená na obálkách časopisů a dostupná v podobě hraček, zdatně konkurovala nedostupné elektronice.

Režim si zprvu, na začátku padesátých let, s celým žánrem science fiction nevěděl rady, protože se vymykal oficiálním tendencím v duchu sorely. Později si ale uvědomil, že braková literatura i veskrze technicky orientovaná časopisecká média mu skýtají obrovskou příležitost k elegantní propagandě, kterou je možné snadno a bezbolestně ordinovat dětem už od nejútlejšího věku. Příspěvky o robotice, meziplanetárních letech a konečnému vítězství techniky nad válkou a vykořisťováním tak přinášel postupně dětský časopis Ohníček, mládežnické ABC i další. Prostřednictvím smyšlených příběhů a ilustrací i za pomoci adorace sovětského technického úsilí bylo možné permanentně přesvědčovat veřejnost o správnosti komunistické ideologie a předkládat jim vize sice utopické, ale o to krásnější budoucnosti plné úhledných, futuristickou dopravou prodchnutých měst.

Blaho společnosti bylo možno měřit mírou kolektivismu — v hypermoderních společenských domech už totiž nebylo místo pro individualismus, veškerý soukromý prostor byl omezen na minimum ve prospěch kolektivu. Fascinace kosmem, levicový optimismus i vysuté železnice a rakety startující přímo z městské zástavby měly primárně za úkol zobrazovat vítězství komunistického člověka. A komunista také velmi bedlivě dohlížel na to, jakými kanály k nám informace a umělecká díla proudí, aby případně mohl zablokovat veškerý kapitalistický škvár ve prospěch hodnotné sovětské literatury. Není proto divu, že „fantastickou“ edici Dobrá dobrodružná díla vydávalo nakladatelství Svět sovětů a že časopis Věda a technika mládeži neopomněl exponovat v prvé řadě úspěchy sovětského kosmického programu.

Přes to všechno se v knižní ilustraci výrazně projevili Kamil Lhoták a František Gross, bývalí členové Skupiny 42, zaujatí už od počátků své tvorby městem a technikou. Ještě zajímavější dnes pro nás je, že dostatečně velký prostor se otevřel i pro tvorbu výtvarníků, kteří byli v očích režimu v nemilosti, nebo se alespoň pohybovali v šedé zóně. Příležitosti využili někteří představitele abstraktní malby, například Jan Kotík, jehož krajně expresivní knižní ilustrace byla v přímém protikladu k módnímu realismu amerických vydání vědeckofantastické literatury. Výjimečnými počiny byli První lidé na Měsíci s ilustracemi Adolfa Hoffmeistera, obálky Vladimíra Fuky nebo knížka Tunel do pozítří grafika Libora Fáry.

Dnes, s odstupem několika desítek let, už zřetelně vidíme, že nic z proklamovaných vizí se nenaplnilo, a můžeme každý za sebe zhodnotit, zda je to škoda, nebo ne. Celý fenomén poválečného vědeckofantastického pnutí dokumentuje právě probíhající obrovská výstava Planeta Eden, kterou hostí brněnský Dům umění od května do července 2010 a která od 16. září až do konce listopadu bude pokračovat v pražské galerii DOX. Celá výstavní expozice je milou (asi proto, že už dávno mlhavou) vzpomínkou na dobu naivního dospívání. Zvláštní zmínku si zaslouží skvělý vizuální styl a katalog od studia ReDesign. Nepropásněte!