Přinášíme rozhovor Martina Peciny s Janem Šabachem, který nedávno získal stříbro v kategorii Brand Implementation v soutěži European Design Awards. Jak se žije a pracuje českému grafikovi v New Yorku? Jak se dívá na současný grafický design u nás?

Honza (1977) vystudoval SPŠ Grafickou, FF UK obor kulturologie v Praze a Parsons School of Design v New Yorku, kde v současné době i s rodinou žije a pracuje. Po studiích prošel několika grafickými studií ve Philadelphii a v New Yorku a nyní pracuje na volné noze. Specializuje se na tvorbu logotypů a firemní identity, ale nevyhýbá se ani jiným oblastem grafického designu. Jeho práce byly publikovány v časopisech, ročenkách a knihách zabývajících se grafickým designem doma i v zahraničí (Graphis, Print, HOW, Novum, Typo, Font) a získal za ně několik mezinárodních ocenění (Wolda, European Design Award, red dot). Je členem Unie grafického designu a AIGA.

Honzo, co tě přivedlo k designu? Chtěl jsi dělat hezké obrázky, vydělávat peníze sobě, klientům… nebo snad spasit svět?

Studoval jsem polygrafii na Hellichovce a vědel jsem, že chci být nějakým způsobem přítomen u tvorby knih. Po několika praxích ve velkých tiskárnách jsem pochopil, že na to budu muset jinak. Po přestěhování do New Yorku jsem se přihlásil na Parsons School of Design a vyšlo to. Knížky sice kromě obálek nedělám (ne že bych nechtěl, ale zatím jsem neměl příležitost), ale zaměřil jsem se na firemní identitu a loga a jsem rád. Proces tvorby loga, hledání nového řešení na známý (nebo nový) problém mě hodně baví.

Peníze bych samozřejmě rád vydělával taky, zatím ale musím být spokojený s tím, že dělám to, co mě zajímá nejvíc. Jsem taky částečně otec v domácnosti a na to je graficky design ideální profese. Nejdůležitější  je pro mě přijít s dobrým konceptem. A ten se dá vymyslet i na podlaze mezi kostičkami lega. Samotná exekuce probíhá klidně v noci nebo s dočasnou pomoci paní na hlídání.

Svět bych spasil rád. :) Nemyslím si ale, že grafický design je na to ta pravá disciplína. My můžeme vylepšit estetickou kvalitu našeho okolí, což je jistě chvályhodné a důležité, ale není to žádná spása. Můžeme se pokusit pomoci někomu, kdo má skutečně šanci svět spasit nebo změnit (a to i v malém měřítku čtvrti nebo města), a pomoci jim předat to jejich poselství. 

Za svou práci jsi dostal různá oborová ocenění, teď nedávno jsi Red Dot Award a na European Design Awards dokonce dva roky po sobě. Pomáhají ti podobné úspěchy získávat nové zakázky, nebo ti to jen dodává sebevědomí v jednání s klienty? :)

Sebevědomí mi dodávají, to je jasné, člověk rád slyší chválu od kolegů (většině ostatních je to totiž dost jedno. :) A protože jsem doma s dětmi a tak trochu odtržen od designérské komunity, dávají mi možnost jednou za čas to napravit, setkat se s designéry a povídat si s nimi o designových prkotinách, které já miluju, ale člověk z jiné profese je možná vůbec nepostřehne. (A to je dobře, mám rád, když věci vypadají jednoduše a ve skutečnosti se za nimi skrývají týdny práce.) Děti to nezajímá, ženu taky moc ne. Ta je dobrý kreativní direktor-samouk. Projde kolem mého počítače a řekne mi „to je blbost, to vyhoď“. Někdy se to poslouchá těžko, zvlášť když nad něčím člověk strávil dva dny práce. Ona mi zprostředkovává odstup, který každý potřebuje. Já bych se asi k podobnému výsledků dobral taky, ale takhle je to rychlejší. Ale zpátky k cenám. Nevím, jestli mi přinesly nějaké klienty. Nestalo se mi, že by za mnou někdo přišel a řekl mi „chceme od tebe logo, protože si vyhrál tu a tu cenu“. Věřím ale, že to zadavatelům může pomoci při rozhodování komu zakázku svěřit a že pokud všechno půjde v pohodě, dostanou nakonec kvalitní produkt. Před odjezdem na ED Awards mi kamarád řekl: „Ty bys měl jet na konferenci lidí, co potřebujou logo, a ne na setkání designérů, kde si všichni gratulujete, jak jste dobří.“ Ceny jsou do určitě míry takové berličky pro vlastní ego, ale třeba v USA je to i tak trochu povinná součást kariéry v designu.

V cizině pracuješ dlouhodobě – momentálně v New Yorku. Jak moc se liší přístup klientů k tobě jako designérovi, když porovnáš podmínky u nás a v zahraničí? Musíš se potýkat se stejnými problémy při vyjednávání o designu, penězích či podmínkách spolupráce? Nebo existuje něco specifického, v čem se liší práce pro českou firmu a pro firmu zahraniční, třeba tu americkou…

Myslím, že je to podobné, záleží na konkrétním klientovi. Na tom, jak moc si uvědomuje, že mu můžeme skutečně pomoct, a jak moc věří našim názorům a expertize. Jediný viditelný rozdíl, který mě napadá, je v oblékání (ale to se taky už možná změnilo). Jít na schůzku s větším klientem ve strarých džínách nejde. Nebo možná jde, ale je velká pravděpodobnost, že zakázku dostane někdo, kdo se bude zevnějškem klientovi podobat víc. Lidi generalizují a jsou povrchní, ale pokud to pro mě znamená, že si mám vzít na schůzku sako, klidně si ho vezmu.

Vidíš nějaký rozdíl mezi oceňováním nápadů (duševní práce) u nás a venku? Tady někdy panuje představa, že práce designéra má být ohodnocena hodinově, asi podle toho, kolik vajec vyseděl ten který den u počítače. Ale z vlastní zkušenosti vím, že záleží především na zkušenosti a na schopnostech, které člověk má. A hodiny v tom obvykle velkou roli nehrají.

S oceňováním nápadů je problém. Hodinově to nejde, protože třeba v začátku tvorby loga na zakázku myslím pořád, to je taky práce. Odděluji v hlavě klišé od něčeho, co by stálo za to prověřit… a že zrovna stojím ve frontě v samoobsluze s tím nemá co dělat. Moje současná rodinná situace mě naučila být velmi efektivní. Když sedím u počítače, tak vážně pracuju. U grafického designu je ale stejně těžké určit, kde končí práce a kde začíná zábava. To, že čtu grafické blogy a časopisy, je obojí; zůstávám v obraze o dění v oboru a přitom je to jedna z mých nejoblíbenějších činnosti. Kreativita je taková podivná nezměřitelná kvalita, myslím, že je to právě ta nezměřitelnost nebo nenaučitlenost (je tohle vůbec slovo?), která lidi buď přitahuje, nebo provokuje. Hodinovou sazbu používám až po dohodnutém paušálu a harmonogramu projektu, jako obranu před zmatenými klienty, kteří mají pocit, že si mě koupili nadobro.

Stal ses jedním z prvních řádných členů Unie grafického designu. Proč?

O vzniku Unie mi pár týdnů před jejím oficiálním vznikem řekl Filip Blažek. Z New Yorku jsem zvyklý participovat v podobných organizacích (AIGA, Art Directors Club, Type Directors Club), chodit na přednášky, výstavy a podobně. Považoval jsem vznik Unie za prospěšný pro obor grafického designu u nás a představoval jsem si, že to bude fungovat nějak podobně.

Po více než dvou letech by mělo být vidět, jestli takové sdružování má nějaký smysl. Naplnily se tvoje představy o tom, jaké cíle by si Unie měla klást? Nebo jsi frustrovaný z toho, že některé změny jdou pomalu – třeba už kvůli tomu, že panuje velká míra demokracie, což některé aktivity zdržuje?

S cíli, které si Unie vytkla, jsem souhlasil a považuji je za důležité, pokud jde ale o konkrétní výsledky, je to horší. A je to přesně kvůli té velké míře demokracie, všechno se vleče. Na některé věci Unie vliv nemá, to je jasný – jako třeba na ten případ s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Ale když někdo z Rady napíše článek za Unii, měl by mít takový mandát, aby jej mohl publikovat bez souhasu a hnidopišského editování všech členů. Pokud jsme Radu zvolili, měli bychom ji nechat nás reprezentovat. A když to bude dělat špatně, zvolíme příště někoho jiného. Teď se ale začíná něco dít, začaly semináře, bude ročenka (i když snad s jen jednou pětinou členů). Myslím že bych nám dál tak tři hvězdičky z pěti možných.

Jak vlastně vnímáš šance podobného sdružení změnit či zkultivovat prostředí grafického designu kolem nás? Budou zadavatelé ochotní naslouchat? Nechají se grafici přesvědčit, že se jim nevyplatí pracovat pod cenou? Myslíš, že je aspoň nějaká šance na částečnou eliminaci všudypřítomného grafického fušerství?

Ne. :) nedělám si iluze. Určitě to nějakou část klientů osloví, zbyde ale stejně ještě početná skupina lidí, kteří půjdou po tom, co je nejlevnější. A pokud to budou fušeři, jak říkáš, ochotní udělat za nízkou cenu, pořád bude poptávka. Osmdesát procent lidí nezajímá kvalita, ale cena. Mám pocit, že trochu kážeme už konvertovaným. Klienti, kteří si vybírají z členů Unie, tím už předem dokazují svůj zájem o kvalitu a férové jednání. Tady jsme na území těch zbylých dvaceti procent, jak klientů, tak grafiků. Thomas Watson z IBM řekl před více než padesáti lety „Good design is good business“. To je jednoduchá, ale nesmírně pravdivá poučka. Klienti, kteří mají zájem se prosadit, to buď už ví, nebo si to musí brzy uvědomit. Kvalitní produkt dobrým designem získá. Špatný design ho může zničit.