Další rozhovor vedl Martin Pecina s Alešem Mičkou. Aleš hovoří o smyslu investice do firemní identity, o práci s minimálním rozpočtem a o tom, co ho při práci nejvíce brzdí.

Aleš (1973) po studiích střední uměleckoprůmyslové školy působil v řadě polygrafických a grafických firem ve Zlíně. Poté se přesunul do Prahy, kde v průběhu dalších let pracoval zejména pro nadnárodní reklamní agentury. V roce 2000 pracoval pro Grey Worldwide v Dublinu (Irsko). Před dvěmi lety založil společně s Martinem Marušincem agenturu Touch specializující se na tvorbu korporátních identit a značek. Během dvou let existence získala agentura Touch čtyřikrát ocenění Louskáček.

Aleši, ty se pohybuješ hlavně v oblasti tvorby komplexní firemní identity (nebo brandingu, chceme-li). Začínají mít klienti o takovou práci větší zájem, nebo se opakovaně setkáváte s lidmi, pro které je existence loga vrcholem investice do vlastní značky?

V našem studiu se potkáváme zpravidla s klienty, kteří už po nás takové komplexní řešení požadují a v základních obrysech chápou i funkci identity. Nedokážu proto objektivně posoudit poměr poučených vůči ostatním, nicméně předpokládám, že jich bude mnohem méně, než bych si přál a čekal.

Existuje totiž obrovská skupina menších podnikatelů a firem, pro než je větší investice do dlouhodobého budování vlastní vizuální identity nemyslitelná – zkrátka na to nemají peníze. Potřebuje drobný podnikatel logo za desetitisíce? Potřebuje se zadlužit, aby si nechal postavit dobrý a konkurenceschopný web? Nebo mu může stačit psát e-maily bez chyb a bez nečitelných písem, telefonovat po Skypu a mít zdravého obchodního ducha? :-)

Dobrá otázka. Investice do vlastní identity by měla být – jako každá jiná investice – návratná a přispět k budování či zvyšování zisku. Pokud tomu tak není, je to investice marná. Její celkový finanční přínos se také težko měří (jde o součin mnoha faktorů) a chápu, že je obtížné se pro ni rozhodnout. Podnikatel řeší jiné priority, spojené se samotnou funkčností firmy, a její vzhled pak nutně vnímá jako druhořadý. Ale vizuální identita by neměla být jen hezkým povrchem, měla by se aktivně podílet na zefektivnění komunikace firmy – být opravdovým přínosem i dovnitř firmy. Neexistuje však jednoduché řešení pro všechny a spousta firem si může dlouho vystačit pouze s příjemným hlasem v telefonu.

Dokážeš si představit (nebo udělal jsi už) identitu s mizivým rozpočtem? Je tady stále prostor pro inteligentní virální marketing nebo třeba nějaké partyzánské plakáty?

Jasně že dokážu a samozřejmě jsem takové dělal. Práce za mizivý (nebo žádný) rozpočet musí být samozřejmě na druhé straně vyvážena zajímavostí nebo smysluplností projektu, neomezenou kreativitou, spoluprací se zajímavými a přijemnými lidmi a podobně. Prostor pro alternativní formy komunikace rozhodně je, zvlášť v zatím tak volném prostoru jako je internet nebo ulice. Doufám, že to ještě chvíli vydrží.

Patříš mezi členy Unie grafického designu. S jakými představami jsi do oborového sdružení vstupoval? Chtěl ses aktivně podílet na propagaci designu, vyjádřit formální podporu podobným aktivitám, nebo tě prostě jen zajímaly konkrétní, hmatatelné výhody, které z toho plynou?

Mě osobně na tom zpočátku zajímala hlavně příslušnost k cechu a kontakt s lidmi, kteří řeší podobné problémy. Mimo to jsem chtěl jsem být prostě taky „na seznamu“, ale nevyužívám benefitů členství a nejsem ani moc aktivní. S postupujícím časem mě v Unii drží hlavně silné přesvědčení o nutnosti existence takového spolku a víra, že Unie postupně opravdu bude kultivovat náš obor i jeho vnímání celou společností.

Myslíš, že má takové členství pro klienty nějakou váhu? A je v silách takové organizace změnit (aspoň částečně) pohled většinové společnosti na naši práci, přesvědčit ji, že je smysluplná?

Určitě, ale je to práce pro hodně lidí a na desetiletí. Věřím ale, že časem to bude právě Unie, která bude pomáhat klientům se na trhu mnohem lépe zorientovat a najít pro sebe ideální partnery. Třeba vyhlašováním soutěží, zveřejňováním prací, nějakým „ratingem“ členů a podobně. Teď může klient snadno utratit hodně peněz za velmi nekvalitní dílo, z čehož má prospěch pouze autor sám, zatímco celá komunita na tom neskutečně tratí, hlavně kredit.

Co je pro tebe největší překážkou při vlastní realizaci prostřednictvím grafického designu? Co tě nejvíce brzdí?

Rutina. Díky ní někdy ztrácím chuť si hrát a zkoušet. Ale řeknu to jinak: mám u nás deficit impulzů z okolního prostředí (ulice, místní média, cokoliv). Určitě znáš ten pocit z výletu do vyspělejší ciziny, kde je hodně krásných věcí ke koukání, spousta podnětů, nápadů a inspirací kolem. S návratem domů mám pak vždycky lehkou depresi, když si uvědomím místní realitu. Prostředí může člověka hodně motivovat a to mi tu chybí.

Mělo by smysl už na školách pěstovat nějakou výuku „vizuální gramotnosti“? Učit děti už od základní školy, jak napsat úhledný dopis, jak správně vyznačovat v textu, jak vytvářet hierarchii informací a jak jí rozumět? Zvládly by to vůbec učitelé na základě nějakého kurzu nebo příručky?

Hezky psát jsme se učili už i my. Přesto, kdo dnes píše krasopisem ze základky? Spíš bych si představoval nějakou základní výuku o krásnu jako doplněk k výtvarné výchově. Nic složitého – vlastně jen ukazovat dětem, že tvary a barvy jsou všude kolem nás a že o nich mohou dokonce i přemýšlet.