V posledních letech, zvláště mezi odbornou veřejností, probíhá polemika o tom, zda-li se plakát jako komunikační medium už náhodou nepřežil. Tyto hlasy sílí i v zemích plakátům zaslíbených. Dokonce v Polsku(!) se celá řada grafických designérů programově brání být zařazena do „polské plakátové školy“. Agata Szydłowska na loňském KUPÉ v Žilině považovala za nutné svůj příspěvek zahájit větou, že polský grafický design nejsou jenom plakáty… Někteří mladí Poláci se dokonce tvorbě plakátů záměrně vyhýbají. Snaha osvobodit se od „pupeční šňůry“ polského designu pak vyvolává protireakci jeho ortodoxních zastánců. Stefan Lechwar (1975) za pomocí svých grafických generačních souputníků a svého učitele – Romana Kalaruse, rozjel akci pod názvem „Polska szkoda plakatu“. Tou parafrází – slovem „škoda“ se přirozeně rozumí možný zánik národního pokladu, za který je v Polsku plakát považován.

Záměrně mluvím o polském plakátu ve spojitosti s letošním Trienále plakátu v Trnavě. Kdo totiž navštívil expozici plakátů v trnavské synagoze, viděl výstavnímu prostoru dominovat především polské (a také íránské) exponáty. Polští tvůrci byli v některých případech zastoupeni i čtyřmi pracemi. Čím to, že je jejich účast tak rozsáhlá? Důvod už lze vystopovat v polském uměleckém školství. Plakát je tam totiž na všech vysokých uměleckých školách vyučován v samostatných ateliérech, které se mu přednostně věnují a mají ho i v názvu. Na Slovensku už takto speciálně orientovaný ateliér na vysoké umělecké škole není. V posledních letech se mu ale na Pedagogické fakultě Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici věnuje známý polský(!) grafik Piotr Kunce. V Česku nadále existuje specializovaný ateliér plakátu (i když se tak přímo nejmenuje) na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Vede ho Karel Míšek, (nejen) v Polsku uznávaný absolvent tamější vysoké umělecké školy a vytrvalý šiřitel klasické polské plakátové školy. V tomto textu se nesnažím rozkrýt podvratné působení žádné polské plakátové mafie, ani neoplakávám neexistenci předrevolučního Filipova ateliéru politického plakátu na pražské Umprum. Chci jen vystopovat způsoby „přežití“ plakátu v Polsku. Je mu tam stále věnováno dostatek prostoru ve výstavních síních, existují každoroční soutěže v plakátu ekologickém, sociálním i např. plakátu s tématikou „bezpečnosti práce“(!).

Pokud jde o plakáty kulturní, traduje se historka o tom, jak se v roce 1945 potkali klasikové – zakladatelé polské plakátové školy, Eryk Lipiński a Henryk Tomaszewski. Lipiński Tomaszewskému povídá: „Mám skvělý nápad. Budeme dělat filmové plakáty.“ A Tomaszewski mu na to řekl: „Filmové plakáty? My? Skuteční umělci? To přece nemůžeme.“ Kulturní plakáty nakonec znamenaly pro řadu tamějších umělců v období po II. světové válce zónu úniku před propagandistickou rutinou. Praktická neexistence komerční grafiky tehdy byla dalším důvodem, proč se v Polsku tolik skvělých tvůrců věnovalo plakátům z oblasti divadla, filmu nebo třeba cirkusu. Kulturní tématika umožňovala dovést plakát jako médium až do sféry volného umění, setřít tak jazykovou bariéru a usnadnit jeho pochopení i tvůrčí následování rovněž v zahraničí. Stefan Lechwar tvrdí, že by měli být polští designéři právem hrdí na svůj vynález – umělecký autorský plakát – to znamená plakát, který existuje navzdory původní komunikační funkci plakátu, kvůli které vlastně kdysi dávno vznikl. Umělecký či autorský plakát nemusí nikoho rychle a přehledně informovat, při jeho vzniku nejsou podstatná opticko-ergonomická hlediska jeho budoucího umístění v exteriéru rušného města. Jde vlastně o svébytné volné umělecké dílo, podobné malbě nebo plastice. Autorský plakát totiž nepodléhá času ani změněným politicko-kulturním podmínkám. Originální filmové plakáty už v Polsku stejně jako na Slovensku nebo v Česku nahradily hollywoodské bianco „formuláře“ s fotkou, komerční plakáty pak celostránkové inzeráty, city lighty a billboardy.

Pohled do expozice plakátů v působivém prostředí trnavské synagogy

Trienále plakátu v Trnavě (TPT) nicméně ukázalo, že plakát jako medium – nositel obsahu může být i nadále pro umělce – designéry atraktivní výtvarnou disciplínou právě pro ten obsah. Zatímco ve sféře volného umění se občas programová „bezobsažnost“ stává konceptuálním východiskem tvorby, plakát bez obsahu autorského sdělení přestává být plakátem. Pokud jsem ve spojitosti s Trienálem zmínil tradiční plakátovou velmoc Polsko, nemohu nevzpomenout ani Francii, jejíž reprezentant Francois Caspar za svou výraznou sérií nepřehlédnutelných (francouzských) formátů plakátů získal Grand prix pro celkového vítěze TPT – Cenu Andyho Warhola a jeho krajanka Caroline Rojas zase Cenu předsedy Trnavského samosprávného kraje pro kategorii A1. Cenou Master’s Eye byly oceněny mezinárodně uznávané osobnosti grafického designu Peter Biľak a Niklaus Troxler. K oběma myslím není třeba nic dodávat… Rád bych ale vyzdvihl fenomén letošního Trienále, vizuálně velmi silnou kolekci íránských autorů, kteří spolu s polskými jednoznačně ovládli výstavní prostor synagogy. Persko-islámská tradice ornamentu se překvapivě dobře snoubí s poetikou dnešní „trendové“ grafiky inspirované virtuálním světem digitálních technologií. Exotičnost písma znamená pro nás Evropany ztrátu čitelnosti, o to víc se můžeme soustředit na vnímání kompozice a rytmu, podobně jako u hudby. Zdá se, že tak jako japonští tvůrci fascinovali a inspirovali své euroamerické kolegy v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, dnešní evropský grafický design právě dostává výživnou infuzi z oblasti východu středního. Tato skutečnost byla odměněna 1. cenou v kategorii A1–plakát pro íránského grafika Imana Raada. Letošní Trienále plakátu Trnava se rozhodně vydařilo. Galerie Jána Koniarka poskytla reprezentativní prostředí, expozice v lehce exotické synagoze zase navodila dojem jakéhosi tavicího alchymistického tyglíku různých světových kultur, které spojuje zájem o plakát. Ale Trienále nebylo jenom o plakátech. Když jsem vyjmenovával, co všechno v dnešní době „zaplouvá“ do dříve výsostných vod plakátu, záměrně jsem nezmínil elektronická média. Jejich vliv je neoddiskutovatelný.

Pamatuji si na emotivní diskuzi v rámci jednoho z minulých žilinských KUPÉ, kterou podnítil svým vystoupením Pavel Choma. Šlo o to, zda-li vůbec bude nějaký další ročník Trienále, a zda-li vůbec bude věnován plakátům. Jedním z logických argumentů bylo, že společenská funkce plakátů postupně slábne a na jeho místo nastupují právě elektronická média. V Trnavě se podařilo důstojným způsobem spojit obojí. Problém prezentace webových stránek organizátoři Trienále vyřešili plakátovým rozvěšením otisků obrazovek na stěny výstavní síně, pro návštěvníky jsou pak k dispozici počítače, aby si mohli jednotlivé „webovky“ prohlédnout také v akci – v pohybu a se zvukem. Když jsem vyjmenovával klady trnavského Trienále, musím se zmínit také o dvou záporech. Součástí TPK byla také přehlídka a soutěž tvorby studentů vysokých výtvarných škol – jejím vítězem se stal Fabio Parizzi ze Švýcarska. Vystavené plakáty měly kvalitní úroveň, horší už byl způsob jejich výstavní prezentace. Ve druhém patře rozsáhlé budovy bývalého kláštera působily mezi exponáty Západoslovenského muzea jako předměty ve skladišti, špatná adjustace měla za následek, že týden po zahájení výstavy už některé z vystavených plakátů ležely spadlé na zemi. Mezi pravěkými pěstními klíny a japonským porcelánem vypadaly trochu nechtěně…

Další připomínku mám ke katalogu. Graficky velmi hezky upravený katalog TPK (Ondrej Gavalda) neobsahuje, narozdíl od katalogu z minulého Trienále, ani polovinu všech vystavujících, dokonce nejsou jejich jména uvedena ani v závěrečném seznamu. Tolik k nedostatkům. Klady je však mnohonásobně převyšují. Trienále plakátů Trnava nepochybně je významnou mezinárodní přehlídkou současného grafického designu s celou řadou doprovodných akcí také v jiných slovenských městech. TPK si již svoje místo na slunci vybojovalo a dosaženou kvalitou vystavených prací jistě také za tři roky k účasti opět naláká celou řadu špičkových zahraničních grafických designérů. Co bude s plakátem dále, není zatím úplně jisté, poslední Trienále však jednoznačně prokázalo jeho momentální životaschopnost, a také naznačilo, že se dá expozice plakátů vhodně zkombinovat s prezentací např. webových stránek, aniž by si obě komunikační média navzájem konkurovala.

Výstavní expozice TPK byla veřejnosti přístupná do 20. prosince 2009.